z povídky Jdeš pozdě
Žánr: Psychologické, Dobrodružné
Žánr2: Preslash
Postavy:
Harry Potter, Draco Malfoy
Přístupnost: pro všechny
Obdobi: Není důležité
Kapitola: 0 z 1
Ostrý, nepříjemně vysoký tón budíku mě dokonale probral.
Znechuceně po něm házím polštář a opět se schovávám pod peřinu.
Tentokrát mě vzbudily sluneční paprsky, které vtrhly do pokoje.
No jistě. Zaspal jsem…..
Zaspal!
Dneska!
Rychle vyskakuji z postele a ještě rychleji se začínám oblékat.
„To snad není možné,“ běhají mi výčitky hlavou.
Nazouvám si ještě boty a spěchám ze schodů.
***
„Ještě jednu, mladý muži?“
„Ne, už ne.“
„Nesmí mě vidět zase pít, dokážu to….kvůli němu. Za chvíli přijde, určitě,“ přesvědčuji se, ale nakonec neodolám a stejně si objednám zase to samé. Vodku s ledem. Neuvěřitelně mě to poslední dobou uklidňuje, ale Harrymu se to nelíbí, tvrdí, že mě to může zničit.
Ale on neví jaké to je.
Nezná ten pocit, kdy z vás všechno spadne a jste volní jako pták.
On nic neví.
Nepřítomně hledím oknem ven. V ruce žmoulám papírový ubrousek.
Prší.
Kapky dopadají na okno.
Sypou se jako perly. S pedantskou pravidelností.
Ulice se hemží lidmi s deštníky, jde jim jen o to, aby nezmokli...
Ale já nehledám ostatní, hledám jeho, nepřichází.
***
Hodiny odbíjejí, zvony přímo tlučou. Jako by se chtěly vysmát mé bolesti, mému trápení...mé blbosti.
Ano, smějí se.
Šlápnu do kaluže, nedbám.
Studené podzimní kapky deště mi dopadají na tvář, zmáčejí mi oblečení, ale mně je to jedno.
Spěchám, jak jen to jde.
Pitomá křižovatka. Přeběhnu na červenou, málem mě přejede autobus.
Lidé kolem myslí, že jsem blázen, ale je mi to fuk, oni nevědí.
Už teď může být pryč, prostě zmizet, ale to si nepřipouštím.
Konečně otvírám dveře, nového luxusního podniku v centru. Je tam v tuhle dobu prázdno.
Čas tu tráví jen několik obchodníku a..on.
Draco sedí v koutě u stolu, nesedí mi to k němu. On nikdy nebyl v koutě.
Zase pije, už to neskrývá jako dřív.
Na tváři má vcelku vyrovnaný výraz. Pomalým krokem se k němu blížím. Hraje si s prázdnou skleničkou. Ale je klidný.
„Draco, já…“
„Jdeš pozdě.“
Upustí skleničku na zem. Vstane. Protáhne se kolem mně. Ucítím jeho vůni, ale bohužel také alkoholový opar.
Kývne na číšníka, hodí mu peníze na stůl a já čekám.
Na co vlastně?
Nic se nestane, neotočí se...nezastavím ho.
Nic se nestalo, neotočil se...nezastavil jsem ho.
Bolí to.
Moc.
Přišel jsem pozdě.
Počet přečtení: 828 krát
Hodnocení: nehodnoceno